Tak

venku to teď jede...
Tulipány už jsou minulost, ale jsou tu jiní krasavci. Třeba něžný plamének, milosrdně zakrývající naši fasádu.

A  hmyzí hotýlek, vyrobený mým mužem.
 Asi za to, že jsem s ním vydržela už 25 let (ano, zítra je ten velký den)...

Rodina

se děsí.
Když se doma objeví listy rebarbory. Je prostě sezóna, nedá se svítit... 


Snažila jsem se držet s ním krok, ale dostavila se únava. Zase mě dostalo.
 Jaro...

Konec

dubna, tak to byly manévry. Odpoledne vynosit kytky ven, ať si holky užijou, otočit sazenice na oknech, pak zahrada a večer zase stěhování. Všude samá hlína, rodina večeří chleba a ředkvičky.
Zatím si nikdo nestěžuje a zítra už je květen. Máj. Těším se...

Krásný

pocit, něco zasadit, pěstovat.
Když se rozhlížíte po zahradě a posloucháte kosí zpěv.
Ovšem nikdo vám předem neřekne o strachu. Jednou je to sucho, pak zase mokro, teď kvetou třešně a prý má mrznout. Jak jako, kde je spravedlnost...Ne, chápu a pořád se učím...
(Ale ať už nemrzne, prosím)

Rošády

dubnové. 
Všechna okna obsazena, na parapety už se nevejde nic.Nic...
A ředkvičky. Ty první jsou prostě nejlepší.
A tahle písnička. 
Hezký víkend...

Prostě

tulipány...
Pár let jsme byli bez nich. Hryzci...Takže se o ně trochu bojím. Hlídám je, a nejsem sama...
 

 

Jaro,

to jsou pro mě hlavně kytky. Voňavý, svěží. 
Jenom mám pocit, že je nějak nestíhám, jeden den sotva vykukují z hlíny a za chvíli jsou pryč...
A modřence, ty jsou srdeční záležitost.