Jižní

momentky. 
Řešili jsme kam, nakonec jsme stejně zakotvili ve stejné vesnici, a rádi, protože cesta byla vyčerpávající. 
Takže stejná místa zase po roce.
Šibenik je srdeční záležitost, má dokonalou patinu, skvělou atmosféru a pořád je, co objevovat.

Mám pocit,

že letošní léto je nějak náročnější.
Teda hlavně pracovně, nemoci prostě nemají prázdniny. A tak se musím doma nějak "zrestartovat"...
Konečně jsem našla odvahu a přesadila pileu od Lenky. A trochu natírala, to je spolehlivý lék na pročištění hlavy.

A tam

za těmi vrátky...

Takový

normální víkend. Dá se říct... 
Byli jsme na houbách, nejsme moc dobří hledači, ale bylo to hezké ráno v lese a pak cestou zpátky v polích, nešlo si nevšimnout, ta zatím celkem nenápadná změna. Jiné barvy, vůně, posekané obilí. Nevím, snad je to věkem, léto mám ráda, ale těším se na podzim....

Okolo

domu...
(Omítka je fakt děsná. Oprava je moje noční můra...Snad příští rok)

Ještě

jednou o mrkvi. Je krásná i odkvetlá...
Nějak mi nedochází, že už je srpen.

O mé

rodině a jiné květeně...(Gerald Durrell promine)
O nás a tak. Rodina mě v tom tentokrát nechala, nikdo se nechtěl fotit, nevadí. 
Mrzí mě jenom jedno, že to nikdy neuvidí náš táta. A dědovi, který byl svéráz a vlastně tu jsme díky němu, by letos bylo sto let...